Lines Written in the Bay of Lerici(1822)
She left me at the silent time
When the moon had ceased to climb
The azure path of Heaven's steep,
And like an albatross asleep,
Balanced on her wings of light,
Hovered in the purple night,
Ere she sought her ocean nest
In the chambers of the West.
She left me, and I stayed alone
Thinking over every tone
Which, though silent to the ear,
The enchanted heart could hear,
Like notes which die when born, but still
Haunt the echoes of the hill;
And feeling ever--oh, too much!--
The soft vibration of her touch,
As if her gentle hand, even now,
Lightly trembled on my brow;
And thus, although she absent were,
Memory gave me all of her
That even Fancy dares to claim:--
Her presence had made weak and tame
All passions, and I lived alone
In the time which is our own;
The past and future were forgot,
As they had been, and would be, not.
But soon, the guardian angel gone,
The daemon reassumed his throne
In my faint heart. I dare not speak
My thoughts, but thus disturbed and weak
I sat and saw the vessels glide
Over the ocean bright and wide,
Like spirit-winged chariots sent
O'er some serenest element
For ministrations strange and far;
As if to some Elysian star
Sailed for drink to medicine
Such sweet and bitter pain as mine.
And the wind that winged their flight
From the land came fresh and light,
And the scent of winged flowers,
And the coolness of the hours
Of dew, and sweet warmth left by day,
Were scattered o'er the twinkling bay.
And the fisher with his lamp
And spear about the low rocks damp
Crept, and struck the fish which came
To worship the delusive flame.
Too happy they, whose pleasure sought
Extinguishes all sense and thought
Of the regret that pleasure leaves,
Destroying life alone, not peace!
Řádky psané v zálivu Lerici (přel. Jaroslav Vrchlický)
Mne v tiché chvíli opustila,
kdy luna se již unavila
azurnou stezkou nebeských plání
jsouc rovna albatrosu v spaní,
na křídlech světla se kolébala,
nad purpurovou nocí stála,
než našla hnízdo svoje v hradě
kdes na pomoří na západě.
Mne nechala, já zbyl tu sám,
vzdán každým na zvuky vzpomínkám,
jež třeba uchu němé byly,
se v okouzlené srdce vpily
jak nohy ve svém mroucí vzniku
zní v ohlasech hor v každém mžiku;
já cítil — snad až přespříliš! —
ta jemná doteknutí, když
ta její ručka sladká chvěla
jak právě teď se mi kol čela,
a tak, ač dávno zmizela
má paměť vše mi vracela
co obraznost jen může chtíti.
Mé vášně zkojila i cit
jak byla zde a já žil sám
v tom čase, jenž přán v skutku nám,
minulost, příští — v zapomnění
jak bývalé i příští snění.
Však sotva Strážný anděl znik’
na trůn svůj sed’ můj démon v mžik
v mém drahém srdci — těžko říci,
co myslil jsem, mdlý, zoufající!
Já za plachtami upřel hled,
na moři stíhal jejlch sled,
mně okřídlené vozy duchů byly,
jež čistým jakýms živlem pílí
za cílem zvláštním, dálným tam
až elysejským ku hvězdám,
plující pro lék na úkoje
té sladko-hořké tísni, jako moje.
A vítr, jenž je okřídlil,
vál od země a lehký byl
a vůně květin okřídlených
a svěžest hodin porosených
a sladké teplo, den jež zanechal,
se táhlo v záliv třpytný dál
a rybák se svítilnou svou
lez’ vlkým břehem s harpunou,
by v skalách nízkých rybu chyt’,
jež přišla zříti klamný svit.
Ó přešťastní, jimž rozkoš stálá
cit, myšlenku lítosti vzala,
již zanechá vždy plesů vír
jim bera život — ne však mír!
