Postupim je živou učebnicí moderních evropských i světových dějin, historii zahradního umění nevyjímaje. Město s osobitou atmosférou je díky směsi nejrůznějších dobových i kulturních vlivů protkáno zahradami, parky a vodními plochami, které po pádu Berlínské zdi opět tvoří postupimskou kulturní krajinu. „Pruská Arkádie“ je městem pro milovníky zahrad. Nabízíme pár zastavení, která zdaleka nezahrnují všechny postupimské zahradní zajímavosti.

Zahradní výstavy rostou po celé Evropě jako houby po dešti. Tradičně se těší oblibě ve Velké Británii, ale pozadu nezůstává ani Francie a poslední dobou Itálie, Německo a Rakousko. U nás na výstavu zaměřenou výhradně na trendy v oblasti zahradní architektury a zahradnictví zatím ještě čekáme.

Při pohledu na suchá semínka se místo rozkvetlých luk či zahrad vybaví spíše cosi neživého – strukturou i barvou často připomínají písek, štěrk či drobné kamení a jen stěží si lze představit ohromný potenciál rozmanitosti, která se v nich skrývá. Informace o minulosti a pro budoucnost, zachování rodu, geniální plán na přežití.

Z udržované zahrady se za pár let stane džungle. Bez ohleduplné péče o slabší jedince začne platit přírodní zákon o přežití silnějšího, zahradní struktury bez údržby postupně podléhají entropii. Některé zahrady nakonec zmizí úplně, nejprve ještě žijí ve vzpomínkách pamětníků, ale s jejich odchodem zanikají.

„Cesta do Italie byla za všech časů touženým cílem lidí majících smysl pro umění, i tehdy kdy cestování bylo nepohodlné a spojeno s nebezpečím. Velcí básníci přecházeli Alpy, aby se potěšili italským nebem, italským mořem a italskou krajinou, což pak v nesmrtelných dílech opěvali, “ píše se v reklamní brožuře Státního italského úřadu pro turisty z roku 1924.

„Kdo nyní užívá mých staveb, mých sadů, mých zahrad? Já ne, ba ani mí příbuzní: jen cizí hosté, zvědavci, neklidní pocestní,“ napsal Johann Wolfgang Goethe v románu Spříznění volbou. Pokud zahrady v původně zamýšlené podobě přetrvají více než dvě stě let po smrti svého tvůrce a stále do nich přijíždějí návštěvníci, je to celkem potěšující bilance... Znamená to, že přes dvě stě let se o zahrady starali lidé, kterým záleželo na tom, aby je zachovali pro další generace.

Labyrint a bludiště. Tato slova bývají zaměnitelná, ale přísně vzato, jejich význam se liší. Labyrint je jednosměrný, nelze v něm zabloudit. Jedna cesta se přibližuje ke středu a vzdaluje se od něj, ale nakonec k němu dovede. Bludiště má spoustu falešných odboček a slepých uliček, a může se stát, že ke středu nikdy nedojdete. Nebo dojdete, ale nedostanete se ven.

Zámecká zahrada v Pillnitzu na východním okraji Drážďan je spojena se dvěma dámami. Obě ji proslavily a ovlivnily její charakter. Jedna z nich zde žila jen několik let, zatímco druhá se zde trvale usídlila a okouzluje svou krásou už více než dvě století. Od konce února do začátku dubna zde každoročně kvete slavná kamélie.

Tento text o zahradách, které vyrostly ve filmu, napsala filmová kritička Alena Prokopová (původně pro časopis Cinepur).

Zahrady v zimě mají omezenou paletu barev. Ve střídmé grafické barevnosti, bez listové hmoty a ornamentů květin je dobře patrná základní struktura a geometrie zahrady. Na pozadí této kostry vynikají barvy a tvary prvních poslů jara – raných cibulovin, mrazuvzdorných výhonků, časně kvetoucích keřů.

Dlouhé, úzké jezero Como má tvar dvojzubé vidlice: „... smělé předhoří, které rozděluje obě jezerní ramena, rameno comské, tak rozkošnické, a rameno, které běží k Leccu a je vtělením přísnosti.“ Tento „pohled plný slasti a spanilosti“ uchvátil nejen Stendhala, který Como barvitě popisuje v románu Kartouza parmská. Svou zasněnou atmosférou a mírným podnebím jezero již po staletí přitahuje známé i bezejmenné cestovatele.

Jsou dvorky, kde neroste nic než břečťan, bezinky a psí víno, a přesto mají nezapomenutelnou atmosféru. Některé rostliny, zvláště stromy, se stávají jakýmisi „strážci“ míst, svědky běhu času a událostí, pamětníky různých rodinných generací či střídajících se majitelů. Postav dům, zasaď strom. Otázkou pro každého je, jaký strom to má být.

Alžběta Bavorská, zvaná Sissi, choť císaře Františka Josefa, velmi ráda cestovala. Přestože údajně prohlásila, že by nechtěla být ani v ráji, kdyby věděla, že tam musí zůstat navždy a nesmí odjet, na místa, která si oblíbila, se ráda vracela.

Díky mírnému klimatu a příhodným geografickým podmínkám je Cornwall, zvláště jeho jižní pobřeží, ideální pro pěstování široké škály rostlin, a proto zde vznikly jedinečné zahrady s bujnou exotickou vegetací.

„…skleněná střecha skleníku s palmami zářila, jako by tu byl na slunci otevřen celý trh plný lesklých zelených deštníků…“ Tak popisuje Virginia Woolfová věhlasný palmový skleník v povídce „Zahrady v Kew“. Skleníky jsou vždy výraznou dominantou jakékoli zahrady. Když vstoupíme dovnitř, rázem se ocitneme ve světě exotiky, nevšedních tvarů a nečekaných vůní.

„Sissinghurst ještě nikdy nevypadal krásněji,“ napsal v roce 1937 Harold Nicolson své ženě Vitě Sackville-West. „…Tvůj jedinečný vkus zahradě vtiskl nezaměnitelnou pečeť tvé osobnosti.“

Olivovníky, cypřiše, vinice – tento triumvirát odnepaměti vládne toskánské krajině, v níž se v průběhu staletí vystřídalo mnoho mocných vládců, kteří zde zbudovali nádherná města a impozantní vily. Tato oblast vždy přitahovala vynikající architekty, sochaře, malíře, básníky a spisovatele, v moderní době také filmaře a fotografy.

Jste-li ve Florencii jen na skok a váháte, které z četných památek dát přednost, určitě se rozhodněte pro zahradu Boboli, která se rozkládá v historickém centru města vedle paláce Pittiů. Po prohlídce palácové galerie či nedaleké galerie Uffizi zahrada skýtá osvěživý odpočinek spojený s pohledem na skvosty renesanční a barokní zahradní architektury.

Některé obrazy nás tak přitahují svou atmosférou, že si přejeme, abychom do nich mohli vstoupit. Většinou je to nemožné – exotické krajiny jsou příliš vzdálené, ty blízké jsou změněny k nepoznání, lidé z obrazů jsou dávno mrtví. Překvapivě však můžeme vstoupit do obrazů malíře, který nejsugestivněji zachytil smyslový svět barev, impresionisty Claude Moneta (1840—1926).

Sochařka Niki de Saint-Phalle vytvořila z keramických a skleněných mozaik a zrcátek sochy představující jednotlivé karty velké arkány tarotu. Kruhová arkáda, fontány, vyhlídky do krajiny, meditační zákoutí, kaplička věnovaná sochařčinu zesnulému muži Jeanu Tinguelymu, sochařčin atelier v nitru sochy Císařovny.