Zámecká zahrada v Pillnitzu na východním okraji Drážďan je spojena se dvěma dámami. Obě ji proslavily a ovlivnily její charakter. Jedna z nich zde žila jen několik let, zatímco druhá se zde trvale usídlila a okouzluje svou krásou už více než dvě století. Od konce února do začátku dubna zde každoročně kvete slavná kamélie.

Tento text o zahradách, které vyrostly ve filmu, napsala filmová kritička Alena Prokopová (původně pro časopis Cinepur).

Zahrady v zimě mají omezenou paletu barev. Ve střídmé grafické barevnosti, bez listové hmoty a ornamentů květin je dobře patrná základní struktura a geometrie zahrady. Na pozadí této kostry vynikají barvy a tvary prvních poslů jara – raných cibulovin, mrazuvzdorných výhonků, časně kvetoucích keřů.

Dlouhé, úzké jezero Como má tvar dvojzubé vidlice: „... smělé předhoří, které rozděluje obě jezerní ramena, rameno comské, tak rozkošnické, a rameno, které běží k Leccu a je vtělením přísnosti.“ Tento „pohled plný slasti a spanilosti“ uchvátil nejen Stendhala, který Como barvitě popisuje v románu Kartouza parmská. Svou zasněnou atmosférou a mírným podnebím jezero již po staletí přitahuje známé i bezejmenné cestovatele.

Jsou dvorky, kde neroste nic než břečťan, bezinky a psí víno, a přesto mají nezapomenutelnou atmosféru. Některé rostliny, zvláště stromy, se stávají jakýmisi „strážci“ míst, svědky běhu času a událostí, pamětníky různých rodinných generací či střídajících se majitelů. Postav dům, zasaď strom. Otázkou pro každého je, jaký strom to má být.

Alžběta Bavorská, zvaná Sissi, choť císaře Františka Josefa, velmi ráda cestovala. Přestože údajně prohlásila, že by nechtěla být ani v ráji, kdyby věděla, že tam musí zůstat navždy a nesmí odjet, na místa, která si oblíbila, se ráda vracela.

Díky mírnému klimatu a příhodným geografickým podmínkám je Cornwall, zvláště jeho jižní pobřeží, ideální pro pěstování široké škály rostlin, a proto zde vznikly jedinečné zahrady s bujnou exotickou vegetací.

„…skleněná střecha skleníku s palmami zářila, jako by tu byl na slunci otevřen celý trh plný lesklých zelených deštníků…“ Tak popisuje Virginia Woolfová věhlasný palmový skleník v povídce „Zahrady v Kew“. Skleníky jsou vždy výraznou dominantou jakékoli zahrady. Když vstoupíme dovnitř, rázem se ocitneme ve světě exotiky, nevšedních tvarů a nečekaných vůní.

„Sissinghurst ještě nikdy nevypadal krásněji,“ napsal v roce 1937 Harold Nicolson své ženě Vitě Sackville-West. „…Tvůj jedinečný vkus zahradě vtiskl nezaměnitelnou pečeť tvé osobnosti.“

Olivovníky, cypřiše, vinice – tento triumvirát odnepaměti vládne toskánské krajině, v níž se v průběhu staletí vystřídalo mnoho mocných vládců, kteří zde zbudovali nádherná města a impozantní vily. Tato oblast vždy přitahovala vynikající architekty, sochaře, malíře, básníky a spisovatele, v moderní době také filmaře a fotografy.

Jste-li ve Florencii jen na skok a váháte, které z četných památek dát přednost, určitě se rozhodněte pro zahradu Boboli, která se rozkládá v historickém centru města vedle paláce Pittiů. Po prohlídce palácové galerie či nedaleké galerie Uffizi zahrada skýtá osvěživý odpočinek spojený s pohledem na skvosty renesanční a barokní zahradní architektury.

Některé obrazy nás tak přitahují svou atmosférou, že si přejeme, abychom do nich mohli vstoupit. Většinou je to nemožné – exotické krajiny jsou příliš vzdálené, ty blízké jsou změněny k nepoznání, lidé z obrazů jsou dávno mrtví. Překvapivě však můžeme vstoupit do obrazů malíře, který nejsugestivněji zachytil smyslový svět barev, impresionisty Claude Moneta (1840—1926).

Sochařka Niki de Saint-Phalle vytvořila z keramických a skleněných mozaik a zrcátek sochy představující jednotlivé karty velké arkány tarotu. Kruhová arkáda, fontány, vyhlídky do krajiny, meditační zákoutí, kaplička věnovaná sochařčinu zesnulému muži Jeanu Tinguelymu, sochařčin atelier v nitru sochy Císařovny.