„Cesta do Italie byla za všech časů touženým cílem lidí majících smysl pro umění, i tehdy kdy cestování bylo nepohodlné a spojeno s nebezpečím. Velcí básníci přecházeli Alpy, aby se potěšili italským nebem, italským mořem a italskou krajinou, což pak v nesmrtelných dílech opěvali, “ píše se v reklamní brožuře Státního italského úřadu pro turisty z roku 1924.

„Kdo nyní užívá mých staveb, mých sadů, mých zahrad? Já ne, ba ani mí příbuzní: jen cizí hosté, zvědavci, neklidní pocestní,“ napsal Johann Wolfgang Goethe v románu Spříznění volbou. Pokud zahrady v původně zamýšlené podobě přetrvají více než dvě stě let po smrti svého tvůrce a stále do nich přijíždějí návštěvníci, je to celkem potěšující bilance... Znamená to, že přes dvě stě let se o zahrady starali lidé, kterým záleželo na tom, aby je zachovali pro další generace.

Labyrint a bludiště. Tato slova bývají zaměnitelná, ale přísně vzato, jejich význam se liší. Labyrint je jednosměrný, nelze v něm zabloudit. Jedna cesta se přibližuje ke středu a vzdaluje se od něj, ale nakonec k němu dovede. Bludiště má spoustu falešných odboček a slepých uliček, a může se stát, že ke středu nikdy nedojdete. Nebo dojdete, ale nedostanete se ven.

Zámecká zahrada v Pillnitzu na východním okraji Drážďan je spojena se dvěma dámami. Obě ji proslavily a ovlivnily její charakter. Jedna z nich zde žila jen několik let, zatímco druhá se zde trvale usídlila a okouzluje svou krásou už více než dvě století. Od konce února do začátku dubna zde každoročně kvete slavná kamélie.

Tento text o zahradách, které vyrostly ve filmu, napsala filmová kritička Alena Prokopová (původně pro časopis Cinepur).